Žárlit na psa? Proč ne!

Drazí čtenáři a milovníci psů, v dnešním článku bych se chtěl zabývat postavením psa v rodině, jaký má status a jakou hraje roli. Bude tak činit z čistě mužské perspektivy, jelikož jsem nikdy neměl tu čest mít status ženy a podtrhnu tak mýtus o mužské ješitnosti, ačkoliv si myslím, že to jistě není ryze mužská vlastnost, už z toho důvodu, že dělení na mužské charakteristické vlastnosti a ryze ženské vlastnosti je stejně zavádějící, jako dělení na mužské a ženské práce. Tento článek si neklade za cíl nějaké objektivní shrnutí postavení psů v domácnostech, je čistě subjektivní a nevím zdali alespoň někdo v něm najde zrcadlící odlesk jeho domácí reality.

Právě teď, když píšu tento článek a dojídám zbytky vánočních perníčků, mě náš milý a věrný přítel, člen naší rodiny, náš potomek, nositel našeho kulturního dědictví, malý Csoki jr. objímá packama kolem krku a olizuje nos. Jak romantické. Zadívám se mu do očí a lapám po dechu, jelikož takový pohled bez pořádného nádechu nemusí dopadnout dobře, oči psa jsou často hlubší než ty nejhlubší „studánky“ pohádkové princezny. Pohled melancholického romantika, jenž s pokorou klečíc u nohou své vyvolené a s úplným oddáním sebe sama tiskne kytici růží do rukou druhé bytosti. Pohled bezbranného lidského mláděte, jenž přišlo o svou hračku. Pohled vyvolávající, soucit, něhu a lásku. Těžko se ubránit. Touto „zbraní“, kterou náš milý mudík uplatňuje v kombinaci s různou jinou výzbrojí (v podobě cirkusáckých kousků), vás zaručeně odzbrojí vždy, když už se chystáte na výpad. Ale přece jen meze její aplikovatelnosti nejsou nekonečné. To, když csokítek štěkajíc běží, za mužem běžkařem (ješitným - výjimečně), který zalit strachem v potu tváře se otáčíc, co za šelmu ho to pronásleduje, padajíc k zemi, křičíc sprostá slova na paničku a mávajíc hůlkou, v takovém případě csoki a jeho zbraně nic nezmůžou, ale jen proto, že pán se mu nepodíval do očí, jeho zlost by se utopila v jejich hlubinách. A co já? Jak se mohu poměřovat s takto vyzbrojeným tvorečkem, jenž si vždy získá i mě. Začíná to nevinně, na ploše u počítače, v rámečku na stolku, v peněžence vaší druhé polovičky se začnou dít divné věci, škatulata hejbejte se, namísto vaší tváře všude koukají ty mocné oči plné bezmoci. Čas začne běžet proti vám, protože se plně začne organizovat dle potřeb bezbranného pejska, dovolená, víkendy..Vaše milá toliko dbá na vyžití a štěstí vašeho chlupáče, že na vás nezbývá již žádný zbytek její energie. A tak pomalu klesáte v hierarchii rodiny až na samé dno. Ale netřeba házet flintu do žita, je tu několik možností, jak z toho ven. Pořiďte si psa vlastního, který naruší stávající hierarchii rodiny z druhé strany a tak se propast zatáhne. A ještě lépe, pořiďte si kočku, hodí se k četbě knihy, kdy vám slastně vrní na klíně, je klidná a vyrovnaná, venčit se chodí sama. Nevím jak vzniklo označení pohledných žen slovem „kočka“, ale když už je, tak si myslím, že by rozhodně nebylo genderově nekorektní, kdyby si ženy při pohledu na pohledného muže povzdechly se slovy: „To je, ale hafan.“ Ale bohužel, málo z mužů disponuje psíma očima, proto se častěji dočkáte slovního spojení: „To je, ale prase“ v lepším případě „kanec“. Já kočku nepotřebuji, protože mám Bobeše, který taky při čtení vrní a chrblá u mých nohou a na procházky chodí s odporem. Jeho fotku si pověsím na zeď, protože Csokítek je na monitoru počítače a bude vše, tak jak má být. Jedna malá spokojená nukleární rodina. Takže má rada zní, mějte tolik zvířat, kolik máte členů rodiny..a nebo víc!

Pepa 

PS: Jistě jste poznali, že článek je psán s jistou nadsázkou, netřeba ho brát příliš vážně. Jeho účel je čistě popularizační, majíc za cíl, zaplácnout prázdné místo na našich stránkách.